O hradu jménem Dub a o památné bitvě u Tassenbergu

(Pokračování z minulého čísla.)
Jak taková středověká sídla asi původně vyhlížela a co vlastně obnášel život v nich, to dle mého názoru úplně nejvěrněji ukazují zejména nádherné historické filmy pana režiséra Františka Vláčila. Konkrétně díla „Marketa Lazarová“ (natočeno podle knihy „Markéta Lazarová“ Vladislava Vančury; rozdíl je pouze v samohlásce e/é u křestního jména Marketa/Markéta) a „Údolí včel“ (podle scénáře spisovatele Vladimíra Körnera).

Jde o snímky vysoké umělecké úrovně; poetické, emotivní, avšak současně jakoby tísnivé, zvláštně ponuré, bezútěšné a tragické. Atmosféra Vláčilových filmů se zdá být prostě neopakovatelnou a nenapodobitelnou. V paměti mi utkvěli obzvláště ubozí doboví otrhanci, takoví ti „cholerově moroví lidé“, lačně vybírající dřevěnými lžícemi jakousi hnusně lepkavou kaši z dřevěných mís.
Z našeho Tassenbergu se nakonec zachovala alespoň torza obvodových hradeb, brány, věže a zdí někdejšího vnitřního paláce.
Ano, vraťme se v čase daleko nazpět… Hrad Tasov, Tassenberg, se opravdu stal už asi tak roku 1233 sídlem panského rodu. Byli jím tak řečení Páni z Tasova, mající ve svém heraldickém znaku ptačí křídlo. Celý hradní komplex byl úplně hotov snad roku 1268. Oblíbenými rodovými jmény byla tato: Tas, Znata, Mladota, Záviš, Budiš (že by nějaký vztah k blízkému Budišovu?), Bohuš, Viktor, Drahoslav a Unka. Znata z Tasova, jenž prý ovládal hrad a řídil přilehlé panství v letech 1256 – 1281, měl velkou důvěru samotného krále železného a zlatého, tedy Přemysla Otakara II. Proto se v r. 1271 stal jeho komisařem při mírovém jednání s uherským panovníkem Štěpánem Pátým a v roce 1277 i s Rudolfem Habsburským. To druhé jednání však ve svém důsledku asi moc úspěšné nebylo, neboť právě Rudolfova vojska přivodila rok poté Přemyslovu porážku a jeho smrt v památné bitvě konané na smolný den svatého Rufa. Událo se to u Suchých Krut (něm. Dürnkrut), tam na Moravském poli v Dolních Rakousích 26. srpna 1278. Od Přemysla Otakara II. ale Znata již dříve získal rovněž Meziříčí – přičemž význam Tasova od té doby jaksi klesal, slábl a upadal. A to až tak, že v r. 1366 se Tasov jakožto kompletní hrad uvádí v písemných pramenech naposled… Poté byl zčásti pobořen, pravděpodobně za moravských markraběcích válek, vedených mezi zemskými hodnostáři Joštem a Prokopem. K jeho definitivnímu zničení došlo ovšem až v roce 1550 či 1551. Od toho času se hrad uvádí ve všech dostupných pramenech jako zpustlá ruina; zachovaly se právě jen ony již zmíněné zbytky zdiva a torza brány + jedné věže.
Od trosek hradu je dnes krásný výhled dolů do hlubokého údolí, konkrétně na kamenité řečiště Oslavy v úseku zvaném Findejsův – nebo též Findajsův – stav. Bohužel, samotné místo je dnes vinou soukromého oplocení a poťouchlých zákazových cedulí zespodu obtížně přístupné, či dokonce až jakoby nepřístupné.

Poznámka:
Obecně se ví, že koncem srpna roku 1914 se, a to v rámci první světové války, odehrála velká bitva u Tannenbergu poblíž Mazurských jezer ve Východním Prusku (dnes Polsko). Zvláštní však je, že pozornosti historiků úplně unikla grandiózní bitva právě u našeho Tassenbergu! Tento památný tassenbergský boj proběhl čtyřiapadesát let po onom tannenbergském, a sice někdy počátkem července Léta Páně tisícího devítistého šedesátého osmého (ne)blahé paměti. Šlo o bitvu naprosto nemilosrdnou; nevedla se ale za použití pušek, kulometů a kanónů, ani s užitím mečů, kopí, luků a kuší, nýbrž smrkovými i borovými šiškami a „výbušnými“ pytlíky naplněnými vodou. Můj takzvaně „báječný vynález“, lopatový vrhač drnů, tož takový jakože katapult, tehdy bohužel nebyl velitelem povolen, poněvadž drny asi nešlo uznat za hygienicky vhodnou munici. Měl jsem původně být už ve věku svých jedenácti let přímým účastníkem této epochální řeže, avšak nakonec mne náčelník určil ku hlídání týlového stanového tábora, který stál po toku Oslavy níže, u Vanečského splavu – a také jsem měl dbát o udržování ohně, aby se obě vyčerpané a vyhladovělé strany konfliktu mohly po svém návratu z ruin ihned sejít k mírovému jednání u opečených špekáčků. Pamatuji se, že zatímco tam nahoře na kopci zřejmě stále zuřil lítý boj, tak já musel v téže době volky nevolky odpovídat na otravné otázky dvou postarších chatařských párů z Brna, které po jejich nevítaném příchodu bůhvíproč zajímalo, jestli jsme stále ještě pionýři, či – a to v přímé návaznosti na trendy oné doby – už skauti. Nu, my byli pionýry na malém letním táboře tehdejšího Domu pionýrů a mládeže Velké Meziříčí… Jo a hrad Tassenberg alias Dub se tenkrát dobýt a obsadit podařilo, i když mokří, palbou zasažení se vyskytli na obou stranách; tedy jak mezi útočníky, tak i mezi obránci hradeb – což ale, pravda, v onom letním vedru zas až tak moc nevadilo.
Kéž by tady majestátní hrad Tassenberg­ – Dub ještě stále stál ve své prapůvodní podobě ze třináctého století… To by jářku bylo!
Text: Vladimír Pařil, foto: zdroj internet