O čarodějnických procesech, a to i o těch zdejších (Z historie protičarodějnické hysterie)

III. část – pokračování. Místy je kvůli větší autentičnosti zachována původní podoba pravých dobových textů ze soudních protokolů.

Jedny z největších čarodějnických procesů Čech a Moravy se konaly právě v naší oblasti, a to dokonce o více než sto let dříve, nežli velká vlna tohoto šílenství dorazila do Slezska a na severní Moravu – do oněch tolik smutně a neblaze proslulých Velkých Losin, Šumperka a Jeseníku.

Tehdy šlo zejména o naši Bobrovou (přesněji o Horní Bobrovou), Velkou Bíteš, Tasov a jejich okolí. Dokládají to originální písemné záznamy ze soudních řízení. Nejvýznamnějším pramenem je v tomto ohledu Smolná kniha velkobítešská neboli Černá kniha města Velké Bíteše z období 1556 až 1636.
Léta Páně 1571 prý dvě zlé ženštiny umořily dítě jakéhosi pana Davida a čarováním škodily jemu i jeho dobytku. Šlo o jistou Markytu Popelářku a její společnici Annu Milotku. Byly souzeny v červenci téhož roku v Horní Bobrové a čekala je smrt v ohni. Udala je Marta Nejezchlebka ze Žďáru, avšak ani ta prý nebyla bez viny, pročež byla také popravena – a sice ve svém domovském městě. O měsíc později byly v Horní Bobrové souzeny další ženy narčené z čarodějnictví, no a rovněž ony byly pravděpodobně upáleny. Byly to: Maruše Nelejtka, Dorota Rokytka, Dorota Špičková, Lída Makovcová (ze Zvole), Kača Malá a Anna Nelejtka. Na mučení se přiznaly, že umořily řadu lidí sušenými žábami a kočkami. Těžko říci, zda tyto věci skutečně prováděly, neboť při velice bolestivé tortuře se každý člověk, aby ulevil svému nepředstavitelnému utrpení, nejspíš radši přiznal úplně ke všemu. Jenže když už se při mučení jednou přiznal, čekal ho pak za skutečnou, či jen domnělou, anebo dokonce neexistující vinu prakticky jediný trest – a tím byla smrt! Situace těchto ubohých osob proto byla vlastně úplně bezvýchodná a zcela beznadějná… Tak takové tedy byly tehdejší „právo“ a „spravedlnost“.
Téhož roku platily v Bíteši za údajné čarování a kouzlení svými životy Anna Maštálkova a Ludmila Klimentka z Náměště nad Oslavou, neboť prý „lily do bot za kamny vodu ze zmytýho psa a kočky“.
Roku 1571 dochází v městečku Tasově také k vyznání Doroty Vitouškovy „na jejím útrpném právě“, že s kumpánkou Kašparkou „kočky slepé, psy slepé a zuby jedovaté na prach sušily a přidávaly rtuť živou“, kteroužto směsí byl posléze umořen Jan Sanik, a to až tak, že „se rozpukl“. Tyto ingredience po nich chtěla jeho žena, „protože ji bíjel“, a sypala mu toto nadělení proto do jídla. Oběma čarodějkám se pak kladlo za vinu, že ony samy přímo otrávily i jakéhosi Jana Hampejska – za to, „že sobě Kašparky vzíti nechtěl“. A Kašparka také svého vlastního muže sama nožem zabila a potom „jemu potřeby uřezala i bránici z něho vyřezala“. Dále prý ty dvě satorie a rebeky umořily Jiříka Buršova „též tou vodou zlou, no a to proto, že jí (asiže oné Kašparové) šatem topinky z braviště dobil a je zahodil“. Co se tím vlastně myslelo, dnes už jen těžko vypátráme… Dále „umořily také Jana Vyzralova týž tou vodou, a to proto, že jednu z nich ubil (rozuměj bil), když v škodě pásla“. Potom „z Machačkový hlavy vlasův dostaly a těmi vlasy žábě voči zašily a po vodě (ji) pustily“. Nějakému Pěkníkovi dví koní umořily též tou vodou, Sládkovi totéž provedly s kravami a Robotkovi také, přičemž Širůčkovi jakbysmet; nu a muži jménem Kukla zahubily koní hnedle čtvero. Jakési Lidmile poskytly ony své osvědčené mixsajrajty také – a ona pak otrávila Alexyho, pána svého, a to proto, „že ji bíjel velmi a s ní dobře nenakládal“. Tož tím hnusem prý pak „jemu mřeny posejpala a holuba nadívala, jemu jísti dala“. Vitouškova a Manda Požarská „to daly farské kuchařce Jehnadce, dále Anně Rouskový a nějaký Matulkový v Veliký Byteši a Vydrový tolikýž, lidi a zvířata usušily“ (= tak mořily, až ti onemocněli a chřadli, až uchřadli). – Tasovačka Dorota Vitoušková byla za svoje údajné čáry a zločiny popravena ohněm 16. listopadu 1571.
Leč nedosti na tom… L.P. 1575 v sobotu před Květnú nedělí přišlo vyznání Doroty Valové na útrpném právu v městečku Tasově, o čemž zápis:
„Vyznání Doroty Valovy, že jest (z) slepého kotěte a štírů vodu dělala a vlívala ji před dům Vondrovi v Tasově, a to proto, že jest jí zapřel půldruhý čtvrti žita. A Matouškova že o tom věděla a při tom byla, a který by dobytek to přešel, že by uschl a musil by umříti. A to kotě vzala u Vitoušků za kamny, a tak je vcele usušila a prach z něho udělala a do vody sypala. A štíra též sušila a prach udělala a to spolem do vody sypala a vodu vylila před dům tomu Vondrovi. Více vyznala, že jest z mladejch vrabců vidomejch i slepejch prach pálila a Hamříkovi jím dobytek vosypala proto, aby telat nemívali. A ještě více vyznala, že jest Marketu Hamříkovou týmž prachem z těch vrabců osypala, když dítěti prsy dávala v světnici. Proto jí to udělala, že sou se spolu svadily o plátno. A tak se měla ta Markyta trápiti, a potom že musí umříti. A o tom všem že jest Zavadilka věděla. – Na tom jest umřela.“… Ano, Tasovačka Dorota Valová totiž rovněž byla potrestána smrtí; poprava ohněm proběhla v její domovské obci dne 26. března 1575.

Vladimír Pařil; s využitím Smolné knihy velkobítešské.
Obrázky: zdroj internet.