O čarodějnických procesech, a to i o těch zdejších (Z historie protičarodějnické hysterie)

IV. část – pokračování z minulého čísla. Část textu svým výrazivem, stylistikou i gramatikou odpovídá době, v níž původní soudní zápisy vznikly. Jde především o sedmdesátá léta 16. století, kdy do začátku třicetileté války zbývalo ještě nějakých čtyřicet, či spíše padesát let…

Třetí z obyvatelek Tasova, které platily za svoje údajně nekalé čarodějné praktiky, a to vlastním životem, byla Markyta Zavadilka (asi tedy Markéta Zavadilová). I ji potkal onen úděsný trest smrti – tak jako tamější Dorotu Vitouškovou a Dorotu Valovou. Ženy totiž tehdy na mukách postupně udávaly jedna druhou, druhá onu třetí atd., až vznikl celý řetěz obvinění, a navíc pořádně propletený.
Například náměšťská Anna Maštalková jmenovala jistou Lidmilu Klimentku, „že jest paní Mandě udělala z té příčiny, že jí sýrův nechtěla paní Manda prodati“. Proto prý pomstychtivě „zmyla psa a kočku, a vypůjčivši sobě Klimentka botkův od paní Mandy, do těch botkův za kamny tu vodu vlila; tak jest Klimentka jí, paní Mandě, svými čarami udělala a ji usušila“. Ano, je to sice zvláštní, ale „usušila“ ji „vodou“. Klimentová pak na mučidlech prozradila Plačkovou, ta zase Vitouškovou atd., až z toho vznikla těžko rozluštitelná motanina. Klimentka potvrdila předchozí výpověď Maštálkové a navíc přidala, že „na paní Mandu se rozhněvala, že jí ta nechtěla muškátový kulky půjčiti a panské sýry prodati, jež prodati připověděla; a já jsem v domě kusa sýra neměla“. Tu vodu ji prý učila vyrábět nějaká Plačková z Tasova. „Poslala mi taky té vody pět mázů v polívaným džbáně, a já ji schovala sem v cínový konvi a kropila jsem s ní po domě. Dala jsem Plačkový za tu vodu tolar. Spolu jsme paní Mandu usušily.“
Vitoušková, Kašparka a Manda Požarská poskytly jinou otravnou materii farské hospodyni kněze Jehňadka, aby to jistému panu Alexymu při jeho návštěvě u velebníčka namíchala do červeného vína. Dále text uvádí: „A jakž to víno vypil a z fary šel, hned na něj nemoc přišla jako mráz, a přijda domů, hned jest schl dotud, až i umřel.“ Travičky tomu říkaly, „že jest tou zlou vodou lidi šulily“. Dorota Vitoušková prý navíc „lidem zdejším v Tasově ovce, skopce a husy bila; od desíti let svých že tak činila! Sama všeho nemůž vypraviti, co jich zbila“… Vitoušková s Kašparkou a Rouškou na svatého Filipa­‑Jakuba (ano, tedy právě pověstného 30. dubna!) u Vitouškové v domě neb u Kašparky pastýřky přes bidlo vrhly provaz a volaly: „Čnich, čnich, malenky, stračenky, kravěnky!“ – a ten provaz jim pak dojil mlíko; „dobytkům mlíční odjímaly“. Na nátoně (tj. na špalku či pařezu určeném ke štípání dříví) třísky spálily a pak zaječí bobky sbíraly i sušily a do otrub smíchaly, na prach usušily a slepicím jísti dávaly. A z těchto tříštěk spálivše pití jim dávaly a volaly takto: „Když u sousedů kdak, kdak, u mne vejce!“… A tak ta Vitoušková dosti vajec mívala. Tak na každý hod dělala a volala. Taky „od Macháčkové másla koupila a tím máslem svým kravám topinky mastila a jísti dávala, a tudy jí (tedy Macháčkové) krávy sušila a mořila. Vitoušková s Kašparkou udělaly i Dorotě Staňkové tou vodou, že ji též umořily a ještě muže jejího Jana Hoška, že se až posavad trápí; dále sušily paní Bořitovou v Tavíkovicích, že ona se taky až posavad trápí. A Janíčková u Širůčka tou vodou lila jemu v domě, a tak jemu syn schne až posavad. Purkmistrovu synu Pavlovi učinily a tu vodu lily mezi dvéře, a takž na oči až posavad skoro nic nevidí, a tak v tom i schne.“
Dále uveďme ze záznamů radši již jenom stručněji:
5. 12. 1571 Anna Rousková za čarování vodou vařenou ze zemřelých a „z kostí mrlejch, ze slepých koček a štěňat a za umoření osob a dobytka“ s dalšími společnicemi – rozsudek neuveden.
29. 4. 1575 Markéta Zavadilová za cizoložství, otrávení muže prachem z nekřtěňat (tzn. z předčasně zemřelých, a tedy ještě nepokřtěných dětí) a ze štírů – smrt!
Na hrdelní rozsudky pak byl obzvláště bohatým rok 1576. Muselo jít o opravdovou kampaň, o skutečný hon na čarodějnice!
Neboť posuďte sami:
3. 3. 1576 Marta Doležalová z Březky pro umoření souseda vodou ze slepých koťat a nekřtěňat – smrt.
31. 3. 1576 Markéta Koutná z Jasenice za zhotovení prachu ze slepých vrabců, dále prachu z psí hlavy a mozku plus umoření člověka a čarování dobytku – smrt.
1. 4. téhož roku jakási Dobšová z Jasenice pro zhotovení prachu z nekřtěňat a psích lejn a umoření pana Jiříka Vaneckého z Vanče a jeho manželky – smrt.
Tři dny nato, 4. 4. 1576, Markyta Ťuhýkalka (Markéta Ťuhýkalová) z Jasenice za umoření člověka, moření dobytka + roznášení prachu ze slepých koťat, nekřtěňat a slepých vrabců. Přiznala se i „k ježdění v povětří na hřeblích“ spolu s jinými ženami, dále k trhání koření a dělání prachu z něho pro umoření dobytka. I prachem ze spálených třísek rovněž mořily dobytek. Trest smrti.
26. 4. 1576 Lída z Ocmanic pro čarování dobytku, umoření vlastního muže a jiných lidí – smrt.
30. 4. 1576 Anna Rohovská ze Lhotic – prakticky pro totéž ji rovněž čekal nevratný konec. Téhož roku stejný ortel a pak i trest potkal také jistou Markytu Škeroubkovou, která „nejprv vyznala, že jest umořila v Ocmanicích Vlka rychtáře a druhého souseda; a ten prach jim dala v pivě vypíti.“
1. 5. 1576 Salka Kejtka (Kejtová) z Naloučan za příkaz k umoření člověka – smrt.
23. 5. 1576 Anna Straková z Jasenice; dělání koření a prachu k odnímání mléka dobytku a za umoření dítěte; i ona popravena.
Hned dva dni nato, 25. 5. , Dorota Doležalová z Čikova – smrt za umoření koní a odnímání mléka dobytku.
Den poté, 26. 5., dvě popravy: Lída Křičková z Naloučan, kvůli umoření dítěte, a Lída Kundelková z Čikova, „za úmysl a umoření lidí a dobytka“.
28. 5. 1576 upálena Dorota Bimková z Čikova za umoření dobytka a úmysl umořit rychtáře. Téhož dne také Apolena Sedláková a Dorota Uhlířová – obě popraveny za umoření lidí, čarování dobytku a odnímání mléka.
Že se tady ale kdysi odehrávaly skutečně podivné jevy a velmi drsné věci, co říkáte? No a k tomu pak i ty přísné, nevratné, příšerné, až sadisticky kruté tresty… Těžko tomu všemu uvěřit. Avšak nedivme se: vždyť třeba na počátku devadesátých let téhož století byl jakýsi Pavel, syn Matějkův z Tasova, za krádeže včelstev v Jedově i jinde také upálen, stejně jako Jan Kopřiva z Naloučan za jiné zlodějiny – zatímco Jana Kopřivová z téže vsi byla za totéž „jen“ utopena. Bylo­‑li odhaleno tak řečené smilstvo, například mimomanželský sex, byl muž sťat a žena či dívka buďto utopena, anebo „vymrskána a vypáleným cejchem znamenána“. Údajná žhářka Markyta Bezoušková z Jinošova byla 27. června 1591 v Bíteši rovněž utopena. Jistá Anna ze Lhotic za smilstvo jakbysmet. Také ale byli někteří odsouzenci zaživa zakopáváni do země a vzápětí se jejich tělo probíjelo zahroceným kůlem, anebo bývali občas vplétáni do kola či věšeni.
V létě 1615, tu středu po sv. Vavřinci, ve Velké Bíteši „Anna z Malejch Hostirádek u Slavkova item vyznala se, že se dala v Brně na Munkově krčmě na službu k Pečkový kurvě letos vo masopustě a co ona jí kázala, udělati musila“. Šlo hlavně o krádeže a loupeže. Obě pak také dopadly tuze moc špatně. Stejně jako 28. 4. 1591 Vítek Černý z Jívoví (vraždy, loupeže a krádeže) a téhož dne i jistý Jíra Kaňka (vpleten do kola) – a jako další a další lapkové a výtečníci onoho času.
Buďme proto nakonec rádi, že žijeme radši v dnešní době; i když ani ona, pravda, momentálně bohužel není zrovna nadějná a povzbudivá…
Text: Vladimír Pařil.