Povídání o Jasenici

JasenicePokračování z minulého čísla.

Ty kládičky jsou tady opravdu úzké a při eventuálním pádu z nich byste se i zmáčeli vodou, i potloukli o kameny, což je ještě mnohem horší. Přesto lze návštěvu zmiňovaného údolí vřele doporučit, neboť je to téměř ztracený,

zapomenutý kraj a pravděpodobně tam nepotkáte ani živáčka. Kňákají zde lovící káňata a krákorají hnízdící krkavci. Zkrátka romantika pro ty, kdo chtějí být chvíli sami, a to v pěkném přírodním prostředí. Podobně je tomu i v dalším lesnatém údolí, začínajícím od silnice za vesnicí Naloučany (která vede podél řeky Oslavy do Náměště); a to konkrétně poblíž tamější odbočky doleva nahoru na Jedov. Tam zas ve stínu listnáčů rostou známá vraní oka čtyřlistá.
Ale zpátky k Jasince. Kdysi jsem tam stál na vysoké stráni, zatímco údolím pode mnou mašírovala čtyřčlenná rodinka. Mladí rodiče, totiž černovlasý vousáč a dlouhovlasá blondýnka, a s nimi dvě malé děti, konkrétně chlapec a dívenka. Neviděli mě, zato já je dobře slyšel: „Mamííí… Proč už se zase musíme zezouvat? Dyť je to dneska už pošestý!“ – „Jo; nás už to nebaví!“ Otec je okřikl: „Ale nebojte, už tam budem!“… Nevydržel jsem to a zahalekal směrem pod sebe: „Dobrý den! A kam jako jdete? Z Jasenice až do Naloučan?“… Konečně si mě všimli – a ozvali se mi postupně hned oba rodiče: „Dobrý den! Jé, my vás vůbec neviděli.“„Ano, jdeme z tej Jasenice na túru, teda na výlet do Naloučan, až k soutoku tady tohodle potoka s řekou, s Oslavou. Je to ještě daleko?“
Ach jo; no, musel jsem jim to říct: „A zouváte se teda už pošesté? – No tak to mám pro vás tuze moc špatnou zprávu. Ono to totiž není už pošesté, ale teprve! Budete se totiž muset zouvat ještě jedenáctkrát. Tady v té dolině je totiž takovejch brodů celkem sedmnáct.“
Dole vzápětí vypuklo zoufalé povstání utlačovaného dětského lidu proti dospěláckým utiskovatelům. Děcka prostě začala řvát jak paviáni, nadávat a mlátit sundanýma botama o zem. A že prý „Nééé!“ Jejich otec zpozorněl a vůči mně se opatrně ohradil: „Ale… vy si z nás děláte srandu, že jo?“ Popravdě jsem k němu i k ostatním jakýmsi halekavým hlasem vyslal ubezpečení, že si vůbec žádnou legraci nedělám, nýbrž že tomu tak naopak prostě skutečně je. Tím pádem však tam dole u cesty a u potoka nastal úplný zmar a rozklad jakékoli potenciální turistické morálky… Načež hlava rodiny rezignovaně, se skrytou výčitkou: „No, tak vám teda pěkně děkujeme.“ – Inu, z toho pro mě vyplynulo fungl nové přísloví: Kdo se zouvá, ten si zoufá!
Na pěšině stoupající strmě do svahu nad Jasinkou jsem pár dní poté našel po dešti takový zajímavý kámen – no, spíš vlastně kamínek. Ovšem zaujalo mě, jak velkou má při tak malém objemu hmotnost. Byl zkrátka až neobvykle a nelogicky těžký. Že by snad tedy uraninit čili smolinec? No, lokalita by tomu tak asi odpovídala… Dozimetr na měření radioaktivity u sebe ale nenosím, a tak vážně nevím.
A jéminkote: na samotnou Jasenici a na tamější tvrz se dnes už jaksi nedostalo… Takže až v dalším čísle.
Pokračování příště.
Vladimír Pařil

    Reklama
  • Pronájem kanceláře
  • ML prázdniny 2022
  • bunkyVM
  • Rozmarinek letak22
  • Farma Tasov servírka
  • Farma Tasov kuchařka
  • Hospic sv. Mikuláše 1
  • Hospic sv. Mikuláše 2
  • Nábor fotbal
  • Skauti
  • Výstava Šurda
  • ML_prodejce
Nahoru