Šachové vzpomínky…

Spartak Velké Meziříčí (1)

Šachová sezona byla letos ukončena, a tak přichází čas letmých vzpomínek.
Šachový klub Spartak Velké Meziříčí míval svoje předchůdce už za první republiky (SK VM a SK Jas), kdy zdejším jednoznačně nejlepším hráčem býval Karel Rosendorf ml., a dále i po válce (Sokol VM, ZK ROH Kablo VM, DSO Jiskra, DSO Spartak Kablo VM). V novější éře se šachisté dostali pod ochranná křídla TJ Spartak, nu a tam od roku 1956 setrvali až dodneška…

Ještě poměrně nedávno mohli postavit hned dvě družstva, tedy A i B, přičemž áčko dlouhodobě účinkuje v krajském přeboru – někdy se ovšem stávalo, že nečekaně spadlo do krajské soutěže. Nějaké fatální následky to ale nemělo, neboť tam i tam je tak jako tak potřeba do každého zápasu nasadit osm lidí, nu a naši hráči se dokázali rychle probojovat z KS zase zpět do KP. A propos: v pětici se hraje až teprve v soutěži regionální; to aby k utkáním venku nemuselo odjíždět více než jedno běžné auto. I velkomeziříčské béčko hrálo právě soutěž regionální, a sice skupinu Východ. Pak se však kvůli nedostatku vlastních hráčů nechalo kooptovat do Spartaku Velká Bíteš, kde společně bojují coby kompletní osma v utkáních krajské soutěže. Zatímco tým VM A má dnes v kr.přeboru soupeře z celé Vysočiny a Velká Bíteš v kr.soutěži také tak, rivaly velkomeziříčského béčka v reg.soutěži „Východ“ bývaly především Jámy, Nové Veselí, Bystřice nad Pernštejnem plus některé záložní týmy Žďáru a Jihlavy, avšak kdysi také např. Poděšín, Rovečné, Nové Město na Moravě, Opatov/Kněžice, Cejle, Jemnice aj.

K Jemnici se váže ta vzpomínka, že za ni v minulosti hrával náš matador Mgr. Zdeněk Mejzlík – a že přijet v zimě právě tam znamenalo protrpět několik hodin na galerii nevytápěného kulturáku. V kabátě, svetrech, čepici a rukavicích, a to vsedě, při minimálním pohybu. Kosa jak sviňa! cítilo se a říkalo se. Naštěstí jeden či druhý hráč s sebou prozíravě brával flašku rumu neb slivovice, což tedy alespoň trochu pomohlo. Jednou se nám stalo, že jsme v Jemnici po zápase navštívili místní hostinec na náměstí… A tam na podlaze leželo cikcak několik zcela neuvěřitelně vytuhlých mrtvol. Ani starý chleba, ani podrážka vojenských bagančat nemohou být až tak tuhé, jako byly vytuhlé právě ony. Žádné viditelné známky života. Vedoucí provozovny nám na náš znepokojený dotaz, cože to jako má být, klidně sdělil, že to nic, toho ať si nevšímáme, to že prý jen místní chlapci ještě stále odpočívají po náročné sobotní diskotéce. – Totéž, ačkoli v jiné podobě, se kdysi přihodilo hráčům Jám, když dorazili do „kulturního“ domu v Novém Veselí: i viděli pozvracený skoro celý chodník, pozvracené venkovní schody, pozvracený záchod, ba i na prudších vnitřních schodech si kdosi ublink. „Ježiš, co to tady máte? To se tady ve vašem kulturáku včera večer provozoval Šavlový tanec od Chačaturjana, anebo co?“ – Až dva (celé ono nadělení uklízející a pochopitelně řádně naštvaní) důchodci podali vysvětlení: „No to víte, to jsou holt ti dnešní mladí. Měli tady včera zábavu. Voni teda ale fakt dočista nic nevydržej – a neudržej.“
– No, příště raději už o normálnějších a příjemnějších věcech.
Vladimír Pařil