O českém a moravském discgolfu (2)
Je třeba říci, že princip této hry je velice jednoduchý. D‑golf má podobná pravidla jako onen všeobecně známý klasický golf. Dokonce převzal i značnou část jeho odborné terminologie. Místo sady holí a míčku se tu však používají zvláštní disky – speciální létající talíře vyrobené z různých druhů plastu. Ty lze během hry libovolně vyměňovat, tak jako se při klasickém golfu mění hole.
Hřiště se skládá z určitého počtu jamek, které jsou tvořeny ocelovými koši na sloupku. Do výbavy košů patří tlumicí řetězy – ty zachycují disky v letu nebo je srážejí dolů do košového lapače. Jamek bývá v areálu 6, 12, mnohem častěji však 9, 15 či 18. Každá jamka má svůj PAR, tzn. poměrně „optimální“ počet hodů, jimiž by měl závodník dopravit disk ze základního výhoziště až do konečného cíle. U většiny jamek bývá par tříhodový/tříbodový. Celkový par hřiště je stanoven součtem parů jednotlivých jamek. Za každý hod nad par jamky se hráči připočítává jeden bod, za každý hod pod par se naopak bod odečítá. Vítězem klání se stává ten, který celé hřiště absolvuje s nejmenším počtem hodů (a má pak tedy i nejnižší počet bodů). Ideální je, když končíte bodově co nejvíce „pod par“ – tedy vlastně hluboko v minusu.
Na každé položce se začíná házet z určeného výhoziště, tzv. TeePadu, směrem k cíli. Prostor optimální dráhy letu (respektive letů) disku je označován jako fairway. Cíl – jamku –, jak jsme si již uvedli, tvoří zvláštní ocelový koš. Ten bývá většinou pevně zabudovaný, stálý, zpravidla typu DisCatcher (právě devět takových stojí i v DG Parku Kunšovec tady u nás ve VelMezu); někdy se ovšem při turnajích přidávají další položky pomocí košů mobilních, nu a ty jsou dočasné, doplňkové; bývají skládací, asi tak něco jako na způsob rybářských stoliček – a jsou jen málokým oblíbené. Převážně se instalují do středu mimořádného soutěžního úkolu typu „ostrov“.
Při základním odhozu disku musíte být celým tělem na ploše výhoziště. Po odhozu můžete přešlápnout – to na rozdíl od házecích a vrhačských disciplín lehké atletiky. Tento tzv. TeePad bývá obdélníkový, s povrchem z umělé trávy, z jekoru, tartanu apod. Zřizovatelé jako jeho barvu volí většinou rudou anebo zelenou. Další hod provádíte z místa, kde se váš disk zastavil; tedy většinou leží. Kam původně ze vzduchu dopadl, to vás – opět na rozdíl od atletiky – prakticky vůbec nemusí zajímat. Jeho nynější pozici vyznačíte markerem, který přiložíte k přednímu okraji disku, směrem k cíli. Marker neboli značkovač je taková poněkud legrační zmenšenina disků; napodobuje je i tvarem a profilem, průměr jeho okruží však nečiní oněch typizovaných cca 21 centimetrů, nýbrž pouze 10 cm. Nemáte‑li jej, lze ho eventuálně nahradit i normálním druhým diskem, avšak pořadatelé turnajů to ne zrovna rádi vidí. Při dohazování smíte po odhozu disku přešlápnout přes značku jen tehdy, jestliže je cílový koš vzdálen více než 10 metrů.
Pokud disk zůstal na stromě, házíte z místa pod zavěšeným diskem. Spustíte z něj prostě na zem pomyslnou gravitační přímku a tam, kde protíná povrch terénu, poté umístíte marker. Pokud se ale pod disk nedostanete (uvízl např. v hustém křoví), pokračujete z nejbližšího možného místa na prodloužené ose protažené ze spojnice cíle a disku, vždy za diskem, tudíž dále od cíle.
První hází vždy borec, jehož talíř je aktuálně situován nejdál od cílového koše. Hráči nesmějí měnit žádnou součást hřiště, například ohýbat větve – natožpak je dokonce lámat!
Pokaždé se musíte důsledně přesvědčit, že ve směru vašeho plánovaného hodu není žádná osoba ani zvíře, které byste mohli zasáhnout. Každý účastník hry je plně zodpovědný za svůj hod, za svůj disk a za svoje chování a jednání. Trefení diskem je velice nepříjemné, bolestivé (vlastní zkušenosti!) – a při neblahé souhře nepříznivých okolností a náhod může být i fatální. Zejména v případě malého dítěte by dokonce mohlo jít o smrtelný úraz, šlo‑li by například o přímý zásah jeho hlavy či přední strany krku. Proto velký pozor! Když jsem hrál discgolfový turnaj v Kolíně, tak nám jeden místní činovník vyprávěl, jak mu jednou jeho vržený disk ulétl na tamějším Kmochově ostrově až na dětské hřiště a tam k jeho zděšení trefil jednoho caparta přímo do hlavy. Ale to neuvěřitelné štěstí: zrovna a právě toho jediného, který tam přijel na malém kole, a měl tudíž ještě nasazenu cyklistickou přilbu! Opravdu zaplaťpánbůh, protože jinak by mohlo být moc zle…
Pokračování příště.
Text a fota: Vladimír Pařil
