Theodor Gebre Selassie: Do Velkého Meziříčí se vždycky rád vracím

SelasieDevět let už působí ve Werderu Brémy odchovanec našeho klubu Theo Gebre Selassie. V rozhovoru pro klubový web se Theo rozpovídal nejen o jeho začátcích ve velkomeziříčském dresu (viz foto).
Theo, jak vzpomínáte na svoje fotbalové začátky ve Velkém Meziříčí?
Vzpomínám na ně velmi rád, pochopitelně mám Velké Meziříčí spojené s dětstvím a se zábavou s kamarády. V Meziříčí jsem začal s fotbalem na klubové úrovni na základě toho, že jsem chtěl dělat to, co dělají ostatní kluci. To, že jsem si kopal před barákem byla jedna věc, ale pak se kamarádi přihlásili normálně do klubu, takže já jsem potom chtěl taky.

Poprosil jsem mámu, jestli bych mohl začít trénovat a hrát. Máma mě tedy vzala na klubový trénink, a tak to začalo.
Na jakém plácku ve Velkém Meziříčí jste nejraději chodíval hrát fotbálek?
To jsem měl celkem praktické. Do mých 18 let jsme bydleli na ulici Krškova, ta je v podstatě naproti gymplu, u kterého je hřiště. Teď už je tam vlastně umělý povrch, ale my jsme tam hráli ještě na písku. Víceméně veškerý čas, který jsem trávil venku, jsem trávil před barákem na hřišti, což bylo super.
Co vám do fotbalového života dalo působení v Jihlavě?
Byl to určitý krok na vyšší úroveň. Bylo to taky dobré na to postupné osamostatňování mě jako samotného. Protože jsem si zvykl, že někam dojíždím a potom další krok byl střední škola, takže jsem tam bydlel i na internátu přes týden. Vše mělo takový přirozený průběh. Nebylo to tak, že jsem byl do osmnácti, devatenácti let u rodičů.
Co byste poradil mladému hráči, který se chce jednou stát profesionálním fotbalistou?
Poradil bych mu, aby se nenechal otrávit nějakými počátečními neúspěchy nebo tím, když vidíte někoho, kdo má větší talent, protože i se mnou to bylo tak, že byli kluci, kteří měli definitivně větší talent než já. Rozhodující ve finále stejně nebyl ten talent, ale to, jak člověk přistupoval k tomu sportu, když šlo do tuhého.
Zažil jste v mládí období, kdy jste s fotbalem chtěl seknout?
Jo, to víte, že jo. V období čtrnácti, patnácti let, tam se to hodně láme. Jsou to léta hodně o zábavě. Potom jsou i další věci, které člověka zajímají v tu chvíli a tam to úplně nebylo snadný. Ostatní kluci se někdy šli bavit víc než já. Taky jsem v té době začal hrát na pozici stopera, tehdy to ještě nebylo tak, jak to je v současnosti, že stoper musí být kreativní a hrozně důležitý pro hru jako takovou. Dřív to bylo o tom, že stoper to někam bezmyšlenkovitě odhlavičkoval nebo to odkopl někam dopředu a to mě moc nenaplňovalo a nebavilo. Takže to bylo takové období, kombinace dvou věcí, kdy vidíte, že vaši vrstevníci si „užívají“ víc života a v tu chvíli jsem také začal hrát na pozici, která nebyla ideální. Takže jsem si tehdy říkal, že sport by mě měl hlavně bavit a nemůžu říct, že v tu chvíli mě to tak bavilo a říkal jsem si, jestli to má vůbec cenu. Pak přišel ještě jeden moment, když jsem byl profesionál a přestoupil jsem do Slavie, tam to bylo zase kvůli jiným věcem.
V roce 2005 jste se do Velkého Meziříčí vrátil na hostování. Tehdy se u nás hrála divize, proč jste se vlastně rozhodl pro tento krok ve formě hostování?
Já jsem prošel od těch starších žáků v Jihlavě všemi kategoriemi, to nebylo, že bych něco přeskakoval. Šel jsem opravdu krok po kroku. Pak když jsem v juniorce viděl, že to není úplně tak ideální do budoucnosti a byl to navíc rozhodující studijní ročník, kdy jsem měl maturovat, tak jsme učinili rozhodnutí nebo respektive moje máma učinila rozhodnutí, že škola musí dostat přednost, že je důležité, abych měl maturitu a pak se uvidí, jak to bude dál. Takže tohle hrálo velký faktor v tom rozhodování, že půjdu zpět do Meziříčí a budu se soustředit právě na to, abych odmaturoval a pak se uvidí co dál.
Poté jste se vrátil zpět do Jihlavy. Dostal jste šanci v druholigovém áčku a po pouhých 18 utkání se ozvala Slavie Praha. Jaká byla vaše reakce, když jste se o zájmu Slavie dozvěděl a co vám angažmá ve Slavii přineslo?
To se uskutečnilo v podstatě během jednoho kalendářního roku. Skončila jedna sezona, to jsem byl na hostování v Meziříčí v divizi a rok nato po konci další sezony, kdy jsem odehrál ve druhé části sezony celkem dost zápasů, jsem najednou přestupoval do klubu jako Slavia, která v té době byla v Lize mistrů. Takže během roku se všechno otočilo úplně neuvěřitelným způsobem. Byl to pro mě velký skok a možná až přespříliš velký, protože ten následující rok ve Slavii byl pro mě velmi náročný a ta profesionalita byla pochopitelně úplně na jiný úrovni a šlo v podstatě jen o to, jaký člověk podává výkony a nic jiného než fotbal potom neexistovalo, takže to bylo složité období, se kterým jsem se musel srovnat. Byla to ale dobrá průprava na ty další kroky v mé kariéře a vlastně i na život jako takový.
Za sešívané jste odehrál během dvou sezon 12 zápasů a jsou vám připsané také dva mistrovské tituly. Jak tyto dva tituly vlastně vnímáte? Dřív jste se zmínil, že jste je moc neoslavil.
Tak ten první titul, tam jsem nastřádal většinu z těch 12 zápasů, byl jsem součástí kádru, něco jsem odehrál. Ale jak jsem říkal, ten rok byl opravdu velmi náročný také z pohledu toho, jaký trenér tam byl. Na ty následující roky to byla ale další zkušenost, která mě nějakým způsobem obrnila. A ano, neoslavil jsem to, protože v den, když se teda budeme bavit o prvním titulu, kdy se hrál poslední zápas s Jabloncem, mě trenér Jarolím poslal za béčko na druhou stranu republiky, takže já jsem potom na ty oslavy titulu dorazil v 11 večer. A potom ten druhý titul, tam mám statisticky zapsaný dva starty, protože jsem hned na začátku té sezony šel na hostování do Liberce. Musím říct, že statisticky si ho počítám, jelikož mě to stálo nějakou mentální energii. Neberu ho ale nějak, že bych ho docenil, to určitě ne.
Ze Slavie jste zamířil na hostování do Liberce, který na vás poté uplatnil opci. Byl tohle jeden z těch nejdůležitějších momentů vaší kariéry?
Ano, definitivně. Tam jsem se dostal do prostředí, které bylo v podstatě rodinné. Můžeme se bavit o tom, že to je menší klub, takže ta atmosféra byla jiná. Liberec je menší město, čili to bylo něco, co mi asi vyhovovalo víc. Možná jsem tento krok měl udělat před tou Slavií. Jak ale říkám, teď zpětně vím, že i ta zkušenost ve Slavii byla pro mě dobrá. Jsem hrozně rád, že v Liberci to tak vyšlo a že jsem tam v podstatě byl tak dlouhou dobu, nebo vlastně, když to porovnám teď s Brémami, tak to zas tak dlouho není (smích). Čtyři roky jsou přece jenom dlouhá doba v kariéře a město jako takové se nám jako rodině zalíbilo a budeme tam i teď po návratu do Čech žít, takže na to angažmá vzpomínám velmi rád a nebojím se říct, že mi to možná tu kariéru, která jeden rok v tom slavistickém angažmá nevypadala úplně růžově, zachránilo.
V roce 2011 jste byl poprvé nominován do reprezentace. V sezoně 2011/2012 jste vyhrál s Libercem titul. Jaké to pro vás jako hráče bylo? Uvědomoval jste si, jakým způsobem se vám začala měnit kariéra?
S reprezentací jsem už zkušenost měl, protože jsem působil v jednadvacítce, ale je to přece jenom jednadvacítka a do reprezentačního áčka je to ještě jeden velký krok. Následně v roce 2011, kdy byl Kirin Cup v Japonsku, na který spoustu zahraničních hráčů nejelo, tak trenér Bílek dal v nominaci prostor hráčům z domácí soutěže a tam se mi povedlo trenéra přesvědčit a potom jsem už v reprezentaci zůstal, a to mi pochopitelně taky pomohlo v mé kariéře.
Po povedeném EURO 2012 jste přestoupil do Německa. Jaké byly vaše začátky ve Werderu? V čem jste viděl největší rozdíly oproti fotbalu v Česku?
Jak jsme se bavili o tom, když jsem přišel do kabiny Slavie nebo celkově do první ligy, tak jsem si myslel, jaký to je skok a tenhle další skok byl úplně k neporovnání, ještě o něco výš na profesionalitě. Na tom, jak úplně záleží na výsledcích, tlak nesrovnatelný s tím, co jsem zažíval v české první lize vzhledem k divákům, fanouškovské základně. Když budu mluvit o Werderu jako tradičním klubu, tak je to jiný, než když hrajete za nějaký klub, který nemá dlouholetou tradici, tím se nechci dotknout ostatních klubů v Bundeslize, které takovou tradici nemají. Na každém tréninku, teď se bavíme o časech před pandemií, bývaly stovky diváků, když bylo hezké počasí. To jsou ty jiné věci, na které si musíte zvyknout, že jste pod mnohem větším drobnohledem plus jazyk němčina, já jsem do té doby ovládal jen angličtinu. V první sezoně zde byl trenér Schaaf, který preferoval pouze němčinu, takže jsem se musel rychle naučit jazyk a prostě jsem se musel celkově aklimatizovat.
Jak byste reagoval, kdyby vám někdo na začátku vašeho angažmá v Brémách řekl, že v klubu vydržíte devět let a stanete se klubovou ikonou?
No, ono se řekne devět let a ono fakt je to vlastně skoro celá dekáda, je to porce života. Když se bude člověk bavit o klukovi, kterému je 10 a pak mu je 19, tak je to přece jenom rozdíl. Takže je to dlouhá doba a musím říct, že jsem si nemyslel, když jsem podepisoval svou první smlouvu na čtyři roky, že zde vydržím tak dlouho. Říkal jsem si, že jestli to zvládnu čtyři roky, tak to bude super, když jsem viděl, jaká je tu konkurence a jak je to náročné. Nakonec je z toho devět let a jsem víc než spokojen.
Jak zatím hodnotíte současnou sezonu? Jaký je cíl Werderu do konce sezony?
Cíl Werderu je takový, abychom se nedostali do nějakých problémů, do kterých jsme se nechtěli dostat před začátkem sezony. Potřebujeme odehrát ještě pár dobrých utkání, abychom se nemuseli nějak trápit. Věřím, že je to v našich silách. Je to ovšem nevyzpytatelné, tenhle rok jsou opravdu výsledky, na které by si člověk málokdy vsadil. Nemůžeme polevit ani v jediném zápase do konce sezony.
V květnu 2019 jste rozhodl ukončit vaši reprezentační kariéru. Za naší reprezentaci jste nastoupil k 54 zápasům a stihl v nich vstřelit tři góly. Zúčastnil jste se také dvou evropských šampionátů. Jaké momenty z vaší reprezentační kariéry ve vás vyvolávají nejvíce pozitivních emocí?
To, že jsem mohl reprezentovat Českou republiku, tak s tím jsem ani ve snu nepočítal. Když jsem byl malý kluk a sledoval jsem zápasy reprezentace, tak to bylo úplně něco nad rámec, čeho jsem si říkal, že bych mohl někdy dosáhnout. Určitě se mi vybaví moje první zápasy, tyhle první momenty, které jsou opravdu nevšední. Ty pocity před každým zápasem, když stojíte a zpíváte tu českou hymnu, to jsou pocity hrdosti, které se nedopřávají úplně každému fotbalistovi, toho si člověk musí velmi vážit. Pak tam byly momenty, kdy jsem měl kapitánskou pásku na své ruce a to taky nemůže říct úplně každý, takže na to jsem definitivně hrdý a velmi si toho vážím.
Už máte jasno, do jakého klubu u nás zamíříte po skončení sezony?
Doufám hlavně, že zdravotně vydržím do konce sezony, je to opravdu velmi náročné vzhledem k tomu, co se všechno děje. Když to bude dobrý, tak bych rád hrál v Česku na nejvyšší úrovni. Uvidím potom, kde by to bylo, ale platí to, že jako rodina budeme žít v Liberci, takže by to nemohlo být úplně nějak daleko od Liberce.
A co váš návrat ke kořenům do Velkého Meziříčí? Lákalo by vás si znovu někdy zahrát na Tržišti?
Když to takhle řeknu, to víte, že jo. Ale vzhledem k tomu, že tam nebudeme žít s rodinou, tak by to muselo být potom formou toho, že bych přijel fakt jenom na předzápasový trénink a potom na zápas, ale to třeba až za pár let. Uvidíme, jak všechno bude. Můžu říct, že do Meziříčí se vždycky velmi těším, když tam jedeme za rodiči nebo když uvidím těch pár kamarádů, které tam mám.

-FCVM-

    Reklama
  • Online inzerce
  • Rozmarínek Petráveč
  • Construt – pracovník
  • Prodej dřeva
  • MVDr. Chyba
  • ML_prodejce
Nahoru