Řád japonského císaře nechtěl zprvu Jan Sýkora, rodák z našeho regionu, převzít
V minulém čísle jsme přinesli informaci o tom, že letos na jaře převzal jako jeden z mála Čechů řád japonského císaře také Jan Sýkora, jehož kořeny sahají do našeho regionu. Jeho rodina pochází z Balin, a právě tam J. Sýkora pobývá často na svojí chalupě. Trvale ale žije v Jihlavě a pracuje v Praze. Na Ústavu asijských studií FF Univerzity Karlovy se zabývá sociálně‑ekonomickými a intelektuálními dějinami Japonska i vybranými problémy současné japonské společnosti. A právě za svoji třicetiletou japanologickou práci letos obdržel toto významné ocenění, které v naší republice vlastní jen zlomek lidí. Převzal ho kvůli pandemii covidu z rukou velvyslance Japonska namísto roku 2020 až letos.
Dnes přinášíme první část slíbeného rozhovoru s Janem Sýkorou.
Byl jste překvapený, když jste se dozvěděl, že máte zmíněného ocenění dostat?
To rozhodně ano. Nejprve jsem si myslel, že je to vtip. A když jsem pak viděl, že ne, byl jsem odhodlán, že řád nepřevezmu.
A proč?
Poněvadž jsem pochyboval o tom, za co bych ho měl dostat. Pak jsem si však uvědomil, že to je to ocenění určené nejen mně osobně, ale i mým učitelům, kolegům, univerzitě, na níž působím. Takže nakonec jsem se rozhodl, že řád s pokorou přijmu.
Minule jsme již v článku uvedli, že řád nepředává osobně císař, ale že Vám ho předal velvyslanec Japonska. Co je ještě součástí řádu?
Součástí řádu je i osvědčení, na němž je císařská pečeť. Řád je udělován císařem, ale administraci zajišťuje zvláštní kancelář, v jejímž čele stojí předseda vlády. Proto je na osvědčení zároveň i podpis a pečeť japonského premiéra. Vlastní předání pak zajišťuje velvyslanec Japonska v dané zemi. Mě ho tedy předal velvyslanec Japonska v ČR pan Hideo Suzuki.
Cesta k tomu, aby člověk získal něco tak ojedinělého jako je právě zmíněné ocenění, byla dlouhá, a jednou z hlavních podmínek byla zcela jistě znalost jazyka, nemýlím‑li se… Jak jste se tedy dostal k japonštině Vy?
Zcela náhodou, přes knihy. Když jsem byl na střední škole, dostal se mi do ruky román Mladík, který se opozdil. Napsal ho Kenzaburó Óe, pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu. Je to příběh malého chlapce, který byl tehdejším válečným režimem vychován k odhodlání bránit svoji zemi do posledního dechu. A tomu klukovi se kapitulací v roce 1945 zcela zhroutil svět; chce se obětovat pro Japonsko, ale to ho zradí. A tento pocit společenské zrady ho pak poznamenal na celý život. Druhá polovina příběhu se odehrává v šedesátých letech, v době jeho vysokoškolských studií; je už dospělý, ale onen pocit selhání v něm stále přežívá – cítí se vykořeněný a není schopen navázat společenské ani osobní, intimní vztahy… Ten příběh mne nadchl, a chtěl jsem více porozumět té tajemné zemi, a tak jsem začal pátrat po dalších knihách japonských autorů. Postupně jsem si sehnal téměř veškerou japonskou literaturu dostupnou v českém překladu. No, a tak jsem se dostával víc a víc k Japonsku, a pochopitelně jsem zatoužil po tom, naučit se i jazyk, číst v originále. Koupil jsem si tedy učebnici japonštiny a začal se učit nejdřív jako samouk, zhruba dva roky. Ale potom jsem asi deset let chodil do jazykové školy, kterou jsem zakončil státní jazykovou zkouškou. Chtěl jsem japonštinu i studovat na vysoké škole, ale bohužel se tento obor otevíral pouze jednou za pět let…
Jan Sýkora se ale japonštiny nevzdal, i když nakonec vystudoval VŠE.
Kam vedly jeho další kroky čtěte v příštím pokračování.
Připravila: Iva Horká (část ze zdroje: UK Forum)
