Řád japonského císaře nechtěl J. Sýkora převzít

SykoraV předchozích dvou pokračováních jsme přinesli informaci o tom, že letos na jaře převzal jako jeden z mála Čechů řád japonského císaře také Doc. Ing. Jan Sýkora, M.A., Ph. D., jehož kořeny sahají do našeho regionu. Jeho rodina pochází z Balin, a právě tam J. Sýkora pobývá často na svojí chalupě. Trvale ale žije v Jihlavě a pracuje v Praze.

Na Ústavu asijských studií FF Univerzity Karlovy se zabývá sociálně­ ekonomickými a intelektuálními dějinami Japonska i vybranými problémy současné japonské společnosti. A právě za svoji třicetiletou japanologickou práci letos obdržel toto významné ocenění, které v naší republice vlastní jen zlomek lidí. Převzal ho kvůli pandemii covidu z rukou japonského velvyslance namísto roku 2020 až letos. Zprvu ho sice nechtěl převzít, ale posléze si řekl, že je to ocenění nejenom pro něho, ale pro celý tým.

Dnes přinášíme třetí, závěrečnou část rozhovoru.

Ač Jan Sýkora vystudoval VŠE v Praze, jeho cesty se ubíraly nakonec poněkud jiným směrem – k japonštině a k Japonsku. A právě odsud se ze studií vrátil v roce 1994. Ovšem poté tam ještě několikrát znovu odjel, a to i se svojí rodinou, s manželkou a třemi dětmi, přičemž mladší dvojčata nebyla při jednom z prvních pobytů ani školou povinná. Nakonec děti až do gymnaziálních studií s přestávkami v Japonsku žily, a jak říká sám Jan Sýkora, nejstarší z nich uměla v době pobytu v Japonsku japonsky lépe než on.
Kariéru diplomata odmítl a vsadil na akademický život, čehož podle svých slov nelituje. Naopak. Poskytuje mu svobodu a v práci se svými studenty vidí obrovský smysl.

Jaký je zájem o tento obor?
Řekl bych, že z hlediska studentů je ten zájem poměrně stálý. Každoročně se hlásí na pražskou fakultu 150 až 200 zájemců. Přičemž můžeme přijmout bohužel pouze dvacet lidí, tedy zhruba každého desátého. Je to na jednu stranu škoda, ale chápu, že prostorové kapacity i finance jsou omezené. Na druhou stranu je fakt, že většina z těchto přijatých studentů ten bakalářský stupeň dokončí. Existuje pouze pár výjimek, které studium opustily, ale nebylo to z důvodů opadnutí zájmu o japonštinu, ale většinou šlo o příčinu osobní. A vzhledem k tomu, že už se dnes učí japanologie na třech místech v republice – v Praze, v Brně a v Olomouci – tak se samozřejmě regionálně ten zájem rozdělil. V Brně tedy ale je pouze bakalářské studium, na magisterské se musí pokračovat buď u nás v Praze, nebo pak v Olomouci.
Co všechno studium obsahuje?
Když se studentů zeptáte, čemu se chtějí věnovat, zajímá je kromě lingvistiky či klasické poezie i problematika národnostních menšin, krize rodiny v postmoderním Japonsku, popkultura, ale i ekonomické myšlení. Sázíme proto na čtyři pilíře našeho oboru: na jazyk, historii, literaturu a společnost.
Jaká je vlastně japonská společnost? Co Vás na ní zaujalo?
Každopádně mě z těch pozitivních věcí zaujala slušnost v mezilidských vztazích, vysoká míra profesionality, dokonalá organizace a systém, perfekcionalismus, přesnost a důslednost – tam například neexistuje, že přijdete někam pozdě, například vysokorychlostní vlaky přijedou na minutu přesně, na dva a půl tisíce kilometrů dlouhé trati nesmí nabrat vyšší zpoždění než pouhé čtyři minuty… což je neuvěřitelné. A můžeme si to srovnat s Českem…
Velmi obdivuhodná je japonská příroda. Je jiná, než ta v Evropě, u nás je příroda vlídná, kdežto v Japonsku, to je božstvo samo o sobě. A proto je velmi dobré s ní vycházet a mít se před ní na pozoru…Zažil jsem tam cunami i zemětřesení, a opravdu to není nic příjemného. Ale Japonci mají přesně zpracované krizové plány, kam se v případě přírodní katastrofy ukrýt a podobně. To je také jeden z příkladů toho dokonalého systému.
A negativní věci byly jaké?
Právě ten perfektní systém má na druhou stranu svoje negativa – chybí například prostor pro kreativitu. A tlak na to, aby bylo vše dokonalé, v lidech vyvolává stres, a proto je v Japonsku také vysoká míra sebevražd. Také byste tam marně hledali někoho, kdo by šel proti systému, tam nikdo neřekne otevřeně svůj soukromý názor. Jako příklad uvedu záležitost z vlastní zkušenosti, která se týkala očkování (i mých) dětí. Výrobce prostě svévolně změnil složení vakcíny a ona měla dvě promile úmrtí. A i přesto, že se o tom vědělo, nikdo to neoznámil. No a naše děti dva dny po podání této vakcíny dostaly vysoké horečky a musely do nemocnice. Nám tam se ženou řekli, ať jdeme domů a čekáme, jak to dopadne… Naštěstí to přežily, ale musím říct, že to byl jeden z nejhorších okamžiků mého života. A tehdy jsem se ptal sám sebe, všichni věděli, že ta vakcína je nebezpečná, a to se nenašel jeden jediný člověk, který by třeba řekl, podívejte se, neptejte se mě na důvody, je to můj názor, ale já osobně bych vám ji nedoporučoval…? Nikdo nám to neřekl. A to je právě ten japonský systém, který je neoddělitelný.
Ovšem nedostatky najdeme v každé společnosti.
Z Vašeho vyprávění je ale rozhodně zřejmé, že převažují klady...
Ano, přesně tak. I přes tyto negativní zkušenosti však vždycky nakonec převážila moje láska k Japonsku, která mě provází celý profesní a konečně i osobní život. Japonsko je mým druhým domovem – vychovával jsem tam tři děti a prožil nejkrásnější léta svého života. Je to místo, kam jsem ochoten se kdykoli vrátit, země, jejíž osud mi skutečně leží na srdci. A tento vztah k Japonsku se snažím už 30 let vštěpovat i svým studentům. A možná i tyto skutečnosti brala v úvahu komise japonského císaře při rozhodnutí o udělení nejvyššího státního vyznamenání.

Iva Horká

    Reklama
  • Kuřice 8/22
  • Rozmarínek přednáška 10_22
  • Rozmarinek
  • Masáže Veronika
  • Pronájem kanceláře
  • Výstava Šurda
  • Skauti
  • Nábor fotbal
  • ML_prodejce
Nahoru