Bítešský rodák Martin Roháč – nejhorší z nejhorších

Pokračování z min. čísla
Cestou se protloukali všelijak; kvůli obživě i kvůli zisku hlavně kradli a přepadávali pocestné.

A tady, totiž konkrétně na území dnešních rumunských krajů Olténie („Malé Valašsko“) a Sedmihradsko (Transylvánie), se malá rabující tlupa vojenských vagabundů pod Roháčovým vedením začala dopouštět i prvních krvavých zločinů, když v širokém, nepřehledném horském a lesnatém prostoru kdesi mezi městy Sibiň (Sibiu), Koloszvár (Kluž) a Varadín (Oradea) zamordovala čtyři lidi, hlavně kupce; pobrala pak jejich ošacení a dovybavila se i nějakými dalšími zbraněmi, a to jak palnými – získali ručnice a pistole, snad tedy bambitky –, tak i chladnými; tady šlo konkrétně o kordy. Pořídili si tudíž docela slušný zbrojní arzenál. Přes Uhry se roháčovci přesunuli do okolí Prešpurku čili Bratislavy a následně i k Vídni – a pak na jihovýchodní a jižní Moravu. Tam všude u měst anebo i přímo v nich přepadávali, loupili a současně vraždili, aby nezůstali naživu žádní eventuální svědkové. Bandu předcházela mimořádně špatná pověst a stávali se stále více skutečným postrachem celých oblastí. Jejich počet se ale postupně zmenšoval, neboť někteří se už chtěli po všech těch peripetiích vrátit i s nějakým lupem zpátky domů, do svých bydlišť, a mít pokoj. Pole působnosti zbylé sebranky se však i tak nakonec posunulo až do Čech, kde Roháč provedl ty naprosto nejotřesnější krvavé zločiny – a to u Chrudimi, Čáslavi a Mělníka. Právě zde tito ďáblovi vojíni a zplozenci pekla záměrně přepadli také celkem tři těhotné ženy, a to z jakýchsi neuvěřitelně morbidních rituálních důvodů. Z děloh ubohých nešťastnic dokonce vyřízli hned čtyři plody – nenarozené děti, které poté rozpárali a uvařili si jejich vnitřnosti – srdce, plíce a játra. Ty pak jedli, aby prý pro svoje další ničemné skutky pod vlivem pověry „získali větší sílu a smělost, aby je to loupežničení neopustilo a aby nikdy nebyli dopadeni“. Své zběsilé mordýřství tak tito obávaní zvrhlíci obohatili i o naprosto nejodpornější a nejzvrácenější podobu lidského kanibalismu. Odsekané dětské prstíky obalovali voskem a vyráběli z nich takzvaná „zlodějská světýlka“, tj. podivné svíčky, které měly více uspávat majitele vylupovaných obydlí a usedlostí a zvyšovat naději zločinců na kradařský úspěch. I toto bylo součástí dobové všeobecně velmi pověrčivé magie a ani roháčovci v onom vlastně nebyli první. V tom čase však už z původně početné skupiny zbyla jen trojice arcilotrů: a sice takzvané „tvrdé jádro“ – Bítešák Martin Roháč, Mikuláš Míča z Předklášteří u Tišnova a pak ještě jakýsi vyučený řezník jménem Jan Čech.
Nakonec ale byli tito raubíři, mordýři, zvrhlíci a megadarebáci postupně přece jen vypátráni, polapeni a opravdu drsně potrestáni. Jako první byl dobovými žandarmy či biřici dopaden Mikuláš Míča, který na mučidlech městského útrpného práva v Tišnově vyzradil i svého krvavého náčelníka Martina Roháče. Také na toho pak velmi záhy dopadla tehdejší spravedlnost; po jeho zatčení ve Velké Bíteši pak proti němu pochopitelně rovněž bylo uplatněno městské útrpné právo. Dostalo se mu při těžké tortuře podobné míry krutosti, jakou předtím používal on sám vůči svým nevinným, ubohým obětem. Výpovědi v různých městech mučených zločinců o vlastních černých skutcích se až překvapivě – a to nezávisle na sobě – shodovaly, a to i v detailech, což bylo pochopitelně bráno jako nezvratný důkaz pravdivosti jejich slov. Na Roháče tak po jeho doznání se vzápětí nastoupilo bítešské právo hrdelní. A zejména právě v tomto městě se v šestnáctém století s nikým zrovna tak nějak nemazlili ani nepárali, jak ostatně dokazují zápisy v tamější slavné, respektive smutně proslulé Smolné knize velkobítešské, zvané též Černá kniha města Velké Bíteše (1556 – 1636)…
Text: Vladimír Pařil.
Fota: zdroj internet.