• Medřičské listy
  • Kultura
  • O čarodějnických procesech, a to i o těch zdejších (Z historie protičarodějnické hysterie) II.

O čarodějnických procesech, a to i o těch zdejších (Z historie protičarodějnické hysterie) II.

Malleus maleficarumPokračování. Celé neštěstí odstartovala stará žebračka Maryna Schuchová z Vernířovic, když hostii, která jí byla podána při svatém přijímání v rámci mše na předvelikonoční Květnou neděli roku 1678, a to v kostele v blízkém Sobotíně, hodlala použít pro jednu svou známou, aby té kráva působením oné zázračné věci poté více dojila, za což by Schuchová údajně dostala od objednavatelky hrách a také mouku na lívance. Hned po skončení eucharistie byla všímavým ministrantem, takovým malým vzorným bonzáčkem, prozrazena místnímu kostelníkovi Bittnerovi a jím vzápětí naprášena i snaživému faráři Schmidtovi – a sice že ono „tělo Kristovo“ vyplivla ze svých úst do předem připraveného šátku. Na katastrofu tím bylo zaděláno.

Pak již události postupně nabíraly prudký a dramatický spád! Nejznámějšími krutě mučenými a poté zaživa upálenými oběťmi Bobligova řádění jsou vedle Schuchové zejména vážený děkan Kryštof Alois Lautner ze Šumperka, upálený v Mohelnici, jeho krásná mladá kuchařka Zuzana Voglicková a rodina bohatého barvíře látek, ctěného šumperského měšťana Kašpara Sattlera; avšak celkový počet lidí poslaných Bobligem na torturu a pak do ohně nakonec výrazně přesáhl stovku, ba spíše se snad blížil až ke dvěma stům! Případ je podrobně popsán v knize Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice a také ve stejnojmenném, nesmírně silném a sugestivním filmu režiséra Otakara Vávry z roku 1969.
Opravdu drsný návod, jak zacházet s osobami podezřelými z čarodějnictví, sepsali latinsky již koncem XV. století dva dominikáni – Heinrich Kramer a Jakob Sprenger. Jde o nechvalně proslulou knihu Malleus maleficarum – neboli právě o ono prapůvodní a instruktážní „Kladivo na čarodějnice“. Spis poprvé vyšel roku 1486 ve Štrasburku a později se dočkal hned několika reedicí.
Kdybychom si mysleli, že šílené běsnění ohledně honů na čarodějnice se odehrávalo jen kdesi jinde a naši oblast že nezasáhlo, velmi bychom se mýlili. Neboť zasáhlo. A dokonce o mnoho let dříve, nežli se podobné jevy, excesy a procesy objevily třeba ve Slezsku, na Jesenicku, Šumpersku a Losinsku. Týká se to zejména Bobrové, Velké Bíteše, Tasova, Jasenice, Čikova i dalších blízkých obcí a vesnic. Oběťmi se staly především ženy nařčené z travičství a moření dobytka, při kteréžto činnosti údajně užívaly čarodějnické praktiky, když prý vyráběly dosti podivné škodlivé lektvary, jedy, materie a substance. Více než dvacítka takovýchto osob pak byla mučena a upálena, případně popravena jiným způsobem. Některé byly nevinné; o jiných bychom to ale mohli tvrdit jen těžko, neboť po jejich původní činnosti zůstávaly oběti na životech lidských i zvířecích (u zvířat šlo nejčastěji o dobytek, ať už o skot, nebo o brav). I tehdy – jako ostatně v úplně každé historické epoše – totiž žilo nejen dost lotrů, ale také lotryň. Zajímavé jsou zdroje, ingredience a látky, které pro svoje přípravky používaly: prach z nekřtěňátek, rozemleté německé myši (rozuměj tzv. němkyně čili potkany), štíry (je však divné, kde by je v našich podmínkách jakože braly – snad tedy šlo např. o škvory, šváby či pavouky, nebo o brouky obecně); dále i žáby, kočky, chcíplé psy, rtuť a podobné lahůdky. No, že to byla tedy ale opravdu velice výživná bioalchymie, co říkáte? I toto se tehdy skutečně praktikovalo; vždyť pověrčivost byla v oněch časech všude převeliká a všeobjímající, stejně jako bázeň. Souviselo to také se závistí a snahou někoho poškodit, ublížit mu. A kromě toho, ženy k podobným okultním věcem inklinují odjakživa mnohem více nežli muži; neboť je v tom i kus vaření, kuchtění, bylinkářství, pokoutného léčitelství, esoteriky, věštění, sektářství, domácího šamanství, kouzlení a čarování, zaříkávání a zaklínání, travičství a podobných převážně ženských zálib. Žena navíc bývala dle tehdejšího pojetí slabší v oné pravé, kované víře – a proto i více náchylná k tomu, aby se stala služebnicí ďáblovou. Na tělech uvězněných příslušnic slabšího pohlaví pak vyšetřovatelé a inkvizitoři usilovně hledali takzvané signum diaboli (signum diabolicum), ďáblovo znamení. V podstatě šlo většinou o nějakou bradavici, nebo spíš o vystouplé, naběhlé, chorobně zbytnělé mateřské znamínko, které se podle dobových představ stávalo třetí ženinou bradavkou určenou ke kojení – s tím rozdílem, že zde nešlo o kojení miminka mateřským mlékem, nýbrž v tomto případě prý taková usvědčená čarodějnice napájela prostřednictvím onoho nežádoucího výrůstku samotného Satana – a to svou vlastní krví; čímž potvrzovala, ba pečetila svůj svazek s ním. Dotyčné znamínko jí prý udělal sám ďábel coby novicce při její první účasti na sabatu, a sice svým rohem nebo drápem. Dnes bychom se podobným nesmyslům smáli, jenomže tenkrát se tomu opravdu věřilo. Nu a následky se pak dostavily – a byly naprosto strašlivé…

Text: Vladimír Pařil

16 upaleni_carodejnic

    Reklama
  • Charita-sestra
  • VAS 3_24
  • Kuřice prodej
  • ČSŽ schůze
  • ČSŽ zájezd
  • Malirstvi
  • Renovace vany
  • Prodej masa, Vanoce
  • Nábor fotbal
Nahoru