Nekompromisní kněz Karel Satoria oslavil sedmdesátku

Minulý týden – 26. dubna 2023 – oslavil své sedmdesáté narozeniny P. Karel Satoria, řeholním jménem Martin. Kněz, generální vikář, někdejší trapistický mnich, disident, především ale čestný a mravně nekompromisní člověk, který komunistům nic nedaroval, ale byl a je kritický i k některým věcem v církvi.

Satoria se narodil se Křižanově jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Jeho tatínek po válce odkoupil polovinu železářské firmy, kterou mu komunisti v roce 1948 zabrali, ale dluhy museli rodiče splácet. Tatínek pracoval ve Žďasu jako tavič, maminka byla účetní.
Když jeho otec odmítl vstoupit do komunistické strany, maminka musela z tohoto místa odejít a pracovala jako lesní dělnice, navíc jeho sestru vyloučili z vysoké školy. Přesto, jak vypraví Karel Satoria v knize „Život je sacra zajímavej“, nepamatuje v rodině žádnou zahořklost. Tuto knihu vedenou formou rozhovorů napsal společně s Markem Orkou Váchou. „Žilo se z mála, ale bylo u nás veselo. Pamatuji, že se u nás hodně zpívalo. Mohu říct, že jsem víru přijal od těch, které jsem měl rád, a byla mi tak něčím jako láskou k nim,“ říká v knize otec Karel.

Strhl s kamarády ruskou vlajku a odmítl jít volit

Gymnázium ve Velkém Meziříčí začal studovat v roce 1968, v době, kdy se na posudky nebral zřetel. O rok později se politická situace u nás změnila, cestou z čarodějnic se s kamarády rozhořčili nad rudou vlajkou, která visela na základní škole v Křižanově, a strhli ji. Jenže ředitel přespával ve škole a hned zavolal policii, a ta je dopadla. Při vyšetřování jeden z kluků nevydržel a přiznal se. Tehdejší náčelník policie to však smetl ze stolu a uzavřel věc jako mladickou nerozvážnost.
Původně chtěl jít Karel Satoria studovat medicínu, ale nakonec se rozhodl pro studium teologie na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích: „Vyhodnotil jsem si tehdejší situaci tak, že jediný prostor, který dává možnost, veřejně oponovat prolhanosti režimu, je církev, tedy kostel.“ Po čtvrtém ročníku studia v roce 1975 musel nastoupit na dvouletou vojenskou službu k tankistům do Žatce. Tam deset dní před „svobodnými“ volbami kandidátů Národní fronty oznámil, že volit nepůjde. To vyvolalo velký poprask a velitelé všech úrovní, včetně velitele divize se ho snažili zlomit. Nepovedlo se.

Jako kněz byl trestně stíhán. Po revoluci se stal generálním vikářem a poté šel do kláštera

Přesto ho nechali dostudovat, a roce 1978 byl Karel Satoria vysvěcen na kněze. Jako kaplan působil v letech 1978-1982 v Letovicích, poté až do roku 1990 jako duchovní správce ve Vrbici u Břeclavi. Kromě hlásání Božího slova šířil i informace o Chartě 77 a byl u většiny akcí brněnského disentu, za což byl až do listopadu 1989 trestně stíhán.
Při tom, jak později zjistil z archivů StB, mu byl v roce 1986 odebrán státní souhlas k výkonu kněžského povolání, což mu ale nikdo nesdělil.
V květnu 1990 přijal funkci generálního vikáře brněnské diecéze, kterou vykonával dva roky. „Za dva roky svého vikářování jsem získal opravdu hodně nepřátel, měl jsem totiž na starosti přesuny kněží. Na mnoha živých farnostech byli za normalizace ti nejloajálnější a naopak. Došlo asi k 140 přesunům,“ vzpomíná otec Karel. Po odchodu z této funkce nastala velká změna v jeho životě, vstoupil do Řádu cisterciáků přísné observance v klášteře Sept-Fons ve Francii. „Chtěl jsem prostě odejít někam, kde by mne naučili modlit a rozumět cestám vedoucím do Boží blízkosti. Tuto školu života jsem měl v představě spojenou s trapisty,“ říká v knize otec Karel. Zde prožil deset roků. V roce 20002 se vrátil do Čech, aby zde zajistil výstavbu nového kláštera, jako místo byl vybrán zdevastovaný barokní statek u Dobré Vody na Karlovarsku. Po pěti letech intenzivní nepřetržité práce, kdy mu na jedné straně říkali „nesmíš si dělat, co chceš a jak chceš“, na druhé potom ho poklepávali po ramenou jaký je borec, že nebýt otce Martina (Karlovo řeholní jméno) nebylo by to možné – po dokončení stavby z kláštera odešel. „Současné pojetí mnišské služby, jak jsem ji vnímal ve Francii a přestěhovalo se i do Čech, má podle mého rezervy, především co se týká odvahy chtít vidět Boha zde a nyní,“ říká bratr Martin.

Nyní je kaplanem na VŠO publicistiky

Po odchodu z kláštera se odstěhoval na faru v Kostelní Myslové, kterou s několika dalšími lidmi opravoval. Po šesti letech požádal biskupa Vojtěcha Cikrleho, aby mu tuto farnost svěřil (oficiálně tam farářem nebyl). Biskup si vzal dlouhý čas na promodlení svého rozhodnutí, nakonec otec Karel zajel do Prahy za arcibiskupem Dukou a hned se dohodli, v říjnu 2011 nastoupil jako administrátor v Dobříši. V současné době (od roku 2017) připravuje kandidáty trvalého jáhenství v pražské diecézi a je kaplanem na Vyšší odborné škole publicistiky.
Kromě výše uvedené společné knihy s M. O. Váchou napsal ještě knihu s názvem Povoláním člověk, ve které dává nahlédnout pod poličku toho, jak naložil se zkušenostmi těch, kteří ho učili, jak se modlit. I když otec Karel Satoria říká, že za celou dobu svého angažmá v církvi, mimo svého pana faráře (P. Metoděj Kotík z Křižanova – pozn. red.), neslyšel od církevního představeného, ať to bylo v semináři, ve službě v diecézi či v klášteře pobídnutí: buď chlap, neboj se facky, stůj za svým, padni komu padni…, tak svým životem dokazuje, že i takoví lidé v církvi jsou.
Připravil: Antonín Horký. Foto: zdroj: TV Noe