Budeme ještě někdy malí počtem a rozlohou, ale velcí úrovní a sportovním výkonem?

Současnou epochu už vědci výstižně pojmenovali jako období tzv. „sedavé společnosti“. Inklinuje k ekonomickému egocentrismu, konzumerismu a sedentarismu. Jejich společensky nejzávažnějšími důsledky je mizící potřeba fyzické námahy a pohybových aktivit. Projevuje se ve všech třech složkách běžného života, tedy v pracovním procesu, v domácnosti a v individuálních formách dopravy. Ale co je největší problém, pohyb zmizel i z volnočasových aktivit.

Dnešní moderní společnost vrhá dítě ve velké většině rodin do vývojového paradoxu. Děti v předškolním věku, a ještě na pomezí mladšího a staršího školního věku mají silnou vnitřní potřebu pohybu. Jsou na něj stále geneticky naprogramovány a připraveny zvládat veškeré výzvy náročného pohybového rozvoje. Zároveň však kulturní rámec „sedavé společnosti“ v řadě ohledů nedává dětem možnost kvůli dennímu režimu, životnímu stylu rodiny a celkovému hodnotovému ukotvení společnosti tuto potřebu pohybu dostatečně naplnit. Toto zjištění poukazuje na to, že děti samy o sobě nejsou problémem. Ony tento svět nevytvořily ale my dospělí se na jeho formě podílíme. Je proto třeba nejprve zapůsobit na matky a otce a změnit jejich myšlení, hodnotový žebříček i životní styl. Pokud se to podaří, děti budou jejich příklad ochotně následovat. Čím větší význam přisuzují rodiče sportu, tím silněji děti chápou sport jako hodnotnou a atraktivní činnost.
Tady se nabízí zajímavé srovnání se systémem sportovní výchovy v USA, kde je školství od prvního stupně až po univerzity na sport silně orientováno. Rodiče z amerických dělnických rodin často vidí ve sportovní činnosti svých dětí jedinečnou – a často i jedinou – šanci na zlepšení sociálního statusu a získání schopnosti adekvátně reagovat na okolní svět, založený na soutěživosti a výkonu. Rodiče ze středních tříd na druhé straně nahlížejí na sportovní aktivity svých dětí jako na vhodnou příležitost k osvojování schopnosti týmové spolupráce, kterou lze poté výhodně uplatnit v dalším životě.
Na základní otázku „proč je pohyb důležitý“, existuje naprosto srozumitelná odpověď: Protože člověk je na pohyb geneticky naprogramován a sedavý způsob života jako nepřirozená forma fyzické pasivity mu škodí.
Fyzická nedostatečnost akceleruje civilizačními chorobami, v čele s vysokým krevním tlakem, srdečním infarktem, rakovinou nebo cukrovkou. A v případě nejen dospělých, ale stále častěji i dětí a mládeže jsme svědky růstu obezity, kterému by bylo možno snadno předcházet právě zdravým a pravidelným pohybem.
Pokud srovnám město Velké Meziříčí, lze jednoznačně konstatovat, že úroveň místních sportovišť a jejich dostupnost je na vyšší úrovni, než za našeho mládí před čtyřiceti nebo padesáti roky. Tehdy byla venkovní hřiště v horším stavu a bylo jich méně, takže nám jako „multisportovní“ arény musely často posloužit i ulice, lesy, řeky a rybníky. Branky byly rychle vyrobeny z bot nebo kamenů a jakmile jelo auto, hra ustala, aby v zápětí s plným zaujetím aktér ů pokračovala dál. Tento kvalitativní posun byl ale víc způsobem technologickým pokrokem nebo aktivitami skupinek nadšenců, než řízeným a promyšleným procesem.
Právem naříkáme na trestuhodně nízké investice do sportu na úrovni našeho města i na té celostátní. V tomto ukazateli jsme se v posledních třiceti letech objevili až na chvostu celé EU. Pro někoho je to jen konstatování, ale dopady tohoto stavu na naši populaci budou doznívat po celé jednadvacáté století. Kdysi sportovně hrdá země Orlů a Sokolů, která učila sportovní metodiku i některé dnešní sportovní supervelmoci, a jejíž sportovní úspěchy byly místy až fascinující, dopustila fyzickou degradaci své mladé populace i s následky, které dnes mnozí ještě nedomýšlejí. Nicméně je zřejmé, že budou nesmírně bolestné a pro mnohé i fatální. Projeví se to na zdraví obyvatel, psychologicky – tedy ve všudypřítomné blbé náladě a také v ekonomické oblasti. Stáje vzrůstající náklady na zdravotnictví se stanou, vlastně už se stávají, časovanou bombou táhnoucí společnost dolů. Jedná se o problém, který začne rozdělovat moderní společnosti, protože míra solidarity bude tvrdě vykoupena škrty v oblasti životního prostředí, občanské vybavenosti a smysluplného rozvoje.
Musíme se ptát, jak je možné, že v jiných evropských zemích pochopili doslova strategický význam sportu pro mládež i celou společnost ve zlomové epoše dramatické změny životního stylu, zatímco u nás jsme celá desetiletí strkali hlavu do písku, rozbili fungující systémy, žili z podstaty a úspěchů minulosti.
Následky této mizerné péče o sport dětí už se začínají projevovat. Dnes už stav dospěl tak daleko, že nestačí postavit nová sportoviště a umožnit na ně přístup. Obyvatelstvo zlenivělo a nechce se hýbat, ani když jim postavíte hřiště před domem.
Mnozí dnes mají na dohled ze svých oken kvalitní sportoviště, ale ty po většinu dne zejí prázdnotou. Před zmíněným půlstoletím by na parádní hřiště s umělou trávou, krásnými brankami a nepotrhanými sítěmi, stály hloučky dětí dlouhé fronty. Dnes o ně ale už lidi jeví jen minimální zájem. Nestačí už jen postavit sportoviště a otevřít jejich vchody dokořán, už je třeba dodat i nějaký magnet, nabídnout zajímavý systém, sportovní klub s nadšenými trenéry, organizovat zajímavé sportovní akce s atraktivním doprovodným programem. Ale hlavně, základem je podchytit děti odmala. Musíme znovu působit na rodiče a budoucí rodiče, vzdělávat je a upozorňovat na nutnost začlenit pohyb do rozvrhu dne v každé rodině.
Možná není ostuda, že jsme se jako národ propadli tam, kde jsme dnes. Hanbou by bylo, kdybychom rezignovali, kdybychom nevytvořili dostatek pozitivní energie k opětovnému vzestupu. Pokud to nezvládneme, budeme si muset stále dokola pouštět Nagano a další letité evergreeny už jen ze záznamu.
Jak už jsem zmínil, cesta vzhůru vede přes apel na rodiče a budoucí rodiče. I v našem městě, v našich podmínkách lze vybudovat kvalitně fungující mládežnické sportovní kluby, lze odtud odstartovat skvělé sportovní kariéry. Několik našich bývalých dětí dnes navléká profesionální dresy těch nejzvučnějších sportovních klubů na světě. Možnosti jsou, je tu i know­‑how, jak si počínat krok za krokem, aby děti mohly v budoucnu uspět nejen v rámci města nebo republiky, ale i v Evropě nebo v zámoří. Nejde jen o ty nejúspěšnější jednotlivce, ale tito jedinci ukazují ostatním cestu, poskytují vzor a motivaci. Prokazují, že i tady lze dosáhnout čehokoliv.
Chce to jen maličko, aby rodiče odložili mobily a užívali je jen po rozumnou dobu. A aby se víc a víc rodin vrátilo k trvale udržitelnému způsobu života, k mnohem většímu podílu pohybu a k žití v reálném, nikoliv jen virtuálním světě. Věřím, že si existující hrozby degradace uvědomíme dřív než zazní fatální diagnóza. A že najdeme cesty k návratu naší země alespoň tam, kde byla v rámci světového sportu dříve. A možná, když větší část rodin začne aplikovat ty nejmodernější metody výchovy dětí, budeme zase někdy v budoucnu udávat směr světovému sportu.
Každé narozené dítě je nositelem obrovského talentu. Vytvořme mu prostředí a podmínky, aby ho mohlo správně uchopit a nechat vykvést do krásy a velikosti.
JUDr. Pavel Zacha
Předseda spolku Kamevéda z.s.
www.kameveda.com

Zdroje
– Aleš Sekot, Rodiče a sport dětí, Rodičovské výchovné styly jako motivační faktor sportování dětí a mládeže, Masarykova univerzita, 2019