Představujeme šachové oddíly…

Ještě o meziříčském šachu

Tento článek je vlastně epilogem „koronarově“ jarního/letního šachového seriálu, který vycházel v těchto novinách. V rámci něho jsme celkem čtyřikrát pojednali o ŠO TJ Spartak Velké Meziříčí, poté přišly na řadu Spartak Velká Bíteš, Sokol Jámy, Sokol Nové Veselí, TJ Žďár nad Sázavou, Caissa Třebíč, ŠK Bystřice nad Pernštejnem, TJ Náměšť nad Oslavou, Sokol Oudoleň, Gambit & Gordic Jihlava a Jiskra Havlíčkův Brod.

Dnes vychází poslední, konkrétně patnáctý díl zmíněné série. Znovu se vrací k Velkému Meziříčí…
Život tropí hlouposti – a občas také přináší nečekané situace. Vzpomínám si, jak kdysi hrál zdejší Spartak VM A soutěžní utkání krajského přeboru ve velké zasedačce v Kablu, a sice proti Třebíči. Naproti zkušenému a všemi mastmi mazanému kozákovi Josefu „Milanu“ Čtveráčkovi, tehdejšímu provozovateli soukromé sanitní služby, který byl námi označován jako „šachový tyranosaurus“, tenkrát za stůl zasedla jakási školačka. Tak asi jedenáctiletá… Pan Čtveráček byl s tím, že vyfásl dětského soupeře – a navíc dívku – očividně spokojen; proto si bohorovně a sebejistě hladil svoje ne právě malé bříško. Onen lehkomyslný optimismus mu však příliš dlouho nevydržel; za chvilku totiž silně znejistěl – a za další chvíli už byl dokonce prakticky úplně vyřízen, a sice ve stylu „je to k nevíře, ale trpím jako zvíře“. Jeho hra byla odsouzena k zániku. Vlastním očím jsme nevěřili! Oškubaná koroptev by byla oproti němu zcela zachovalým ptákem. Tolik totiž ztrácel herního materiálu… Když si pak šel poněkud zkroušen odskočit na záchod, odchytili jsme ho hned na chodbě: „Jéžiš, Milane, to snad ani nejni možný; co děláš? – No dyť přece hraješ jen s nějakou malou holkou…“ A teprve tyto naše hloupé, popichovačné kecy pana Milana náležitě popudily a rozdurdily, pročež vybuchl: „No jo, vy blbci! Jenomže vona už prej hrála i na mistrovství Evropy! Tak si ze mě nedělejte srandu a mazejte si to laskavě taky zkusit! No jen běžte!“… Konkrétně tedy šlo o mistrovství Evropy dětí a mládeže ve Španělsku a pak i v Lotyšsku či v Estonsku. A jaké z toho plyne poučení? „Nikdá holt nevíš, na koho narazíš – a proto nikdy nikoho nepodceňuj! Ani děcko ne.“
Tou mladičkou slečinkou tehdy byla Eva Kulovaná ze Starče (=Stařeč). Později hrála také za Náměšť a pak za Jihlavu. Stala se mistryní republiky v šachu žen a dosáhla i titulu WGM, tedy šachové velmistryně. Zajímavé bylo, že její příjmení si, no a to tedy snad ani zaboha, stále ne a ne a nemohl zapamatovat jeden z našich tehdejších starších členů, který byl věčným šmodrchátorem i na jiná jména. Například když tady ve VM měl sehrát slavnostní simultánní partie známý a slavný arménský velmistr Sergej Movsesjan, žijící v ČR, tvrdil nám náš roztomilý popleta, že proti nám nastoupí Meresjev. Nu a příjmení této šachistky Evy Kulované mu rovněž činilo velké potíže, protože ji jednou poctivým omylem označoval za Vykulenou, jindy dokonce za Vokulenou. Ostatně, právě on tady coby ředitel turnaje uvítal ještě okolo roku 2000 hostující účastníky slovy „Vážení soudruzi…“, čímž vzbudil všeobecný údiv a vzápětí i jakési rozpačité veselí.
Mnozí ze známých zdejších hráčů královské hry bohužel už dlouho odpočívají v šachovém nebi. Byli to fajn lidé. Věnujme jim tedy alespoň tichou vzpomínku…
Na fotografiích z roku 2012 a 2013 je při turnajích v Hodonicích a v Tasovicích u Znojma zachycen pan Josef „Milan“ Čtveráček (ve světlém oblečení, v obou případech vodil černé figurky).
Zdroj: webové stránky šachového oddílu Sladovny Hodonice.
Vladimír Pařil